My kokoro goes doki doki when a comment is written
Monthly quote: "Winning is all about looking happier than the other guy." -The Doctor

Můžu si za to sama...

17. october 2014 at 16:18 | Yuna |  Téma týdne
"Jeden den, který bych ráda změnila," huh? Tohle téma má až moc velkou tendenci vracet všem blogerům špatné vzpomínky... Ale tak, proč se taky nesvěřit s jedním špatným dnem, že ano? Protože jsem masochista? Naaah that's not it...

V mém případě to není až tak "jeden den" jako "jedna blbá věta, která můj život nechtěně posunula na jiné koleje"

Jo, byla jsem asi blbá.

Začněme ale od začátku... Řekněme, že jsem kdysi před x měsíci (rokem či víc? ani už nevím) měla kámošku, kterou jsem znala už nějaký ten pátek, měla jsem ji ráda, považovala jsem ji za "big sis" měla jsem v ní více-méně vzor a oporu, byla stejně cáklá a perverzní ve stejném ohledu jako já.
Pak tady byla další holčina, na kterou jsem jednou taktéž "nechtíc" narazila ještě na mém starém blogu. Byla z mého města, v tu dobu měla více-méně stejné zájmy jako já, byla fajn, ráda jsem ji potkala, pomáhala ji v mnoha věcech, radila jí a pomáhala s angličtinou... (budeme jí říkat A)
Dnes už vím, že představovat ty dvě sobě navzájem byla velká blbost, ale kdo mohl tušit, že to tak dopadne? Provděpodobně už tušíte, kam to vedlo, protože tohle je přímno učebnicový příklad, jak věci budou následně pokračovat.
Chvíli bylo všechno fajn, všichni tři ještě s jedním klukem jsme se setkávali, kdykoliv sis přijela k nám do města, dělali jsme si srazy v čajovnách nebo se scházeli na horkou čokoládu, šli jsme na otaku srazy... Někdy jsem jezdila já do Brna za sis, jindy jsem jela jenom přes město do jiné části za A.
Well, stuff happened then...
Procházela jsem si toho času takovým složitým obdobím. Byly přijímačky na střední, potkala jsem kluka, ke kterémuž jsem ještě onehdy nevěděla, co cítím či necítím... Měla jsem častokrát "deprese" no... my takové stavy smutku rádi nazýváme depresemi, i když to deprese nejsou, spíš dlouhobé stavy smutku, vcelku silné, ale ne až natolik, že bychom nemohli normálně žít, chodit do školy či jíst. Přestávala jsem se bavit s okolím, prostě jsem neměla moc sílu ani chuť. Zpětně se na to dívám, a musím uznat, že sis měla pravdu, i A měla pravdu, změnila jsem se v určitých věcech, přiznám to.
Často jsem si A vylívala srdíčko na fb chatu, ta se mě snažila podpořit, pravděpodobně. Nejspíš jsem až moc začala mluvit o daném klukovi no...prostě blbá tehdy 15ti letá "nešťastně zamilovaná" holka.
Tak nějak jsem přestala s kýmkoliv komunikovat, tak se stalo, co se stát muselo. Sis mě "vyměnila" za A...
Na fb (vždycky ten facebook, je to zlo, děti, nezkoušejte ho zapínat doma) jsem náhodou narazila na jejich společnou fotku focenou z jejich srazu v mojem městě, o kterém jsem neměla ani ponětí...
Naštvalo mě to. Cítila jsem se uraženě, žárlila jsem a byla jsem smutná. Ono by mě to bývalo bylo ani tak nenaštvalo, kdybychom se pár dní před tím, kdy se ty dvě samy sešly, nebavily se sis, že má cestu sem a že bychom se sešly... Říkala, že to ještě neví jistě, že mi dá vědět. No, nedala mi vědět, tak jsem došla k závěru, že sem asi nejede...
No a pak uvidím tohle...

Teď už je mi naprosto jasné, že ve vzteku nemáš nic psát, ale... tehdy mě to prostě dost vzalo, ani nevím proč až tak, ale asi se toho na mě prostě sesypalo moc najednou.
Nenapsala jsem nic sprostého nebo tak, jen jsem sarkasticky napsala "thank you for letting me know" pod danou fotku...

Potom se konal adapťák a já dostala zprávu od A, že co jsem to napsala a že je jejich věc, s kým se budou stýkat a s kým ne a že se mám přestat chovat jako děcko...
Taknějak jsme se pohádaly, já si ji odebrala z přátel a sis jsem se tu dobu taky nedokázala podívat do očí...

Then another stuff happened... všechny tři jsme si taknějak vyměnily názory... Je to moc složité, než abych se to snažila tady napsat, ještě bych se do toho taky zamotala a stejně tak vy, co to čtete (gratuluju a děkuju) Vím jen, že to pro mě bylo bolestivé období, brečela jsem kvůli toho v posteli, dneska mě to ještě stále trápí, ale snažím se na to nemyslet, říct si, že se to asi mělo stát, že jsem je asi ani neměla potkat... S A jsem od té doby nepromluvila, jenom jednou jsme se sešly, ale to mě akorát pozdravila a zeptala se co tam dělám (protože jsem na jejich veledůležitém sraze nebyla vítána) a to bylo všechno... Se sis jsme to sice nějak vrátily zpátky a řekly jsme si "co jsme si to jsme si," ale teď už se spolu taky nebavíme tak jak předtím, jen občas někdo jednou za měsíc napíše, awkwardly si odepíšeme a tak, ale už to prostě není ono.
Sis si našla svoje místo, kam patří, kamarády, kteří sdílí její zájmy, které se tak rapidně za ten rok změnily od těch mých... Nemáme si toho moc co říct.

Já si na druhou stranu taky našla svoji větší ale vcelku rozkouskovanou (hodně lidí bydlíme rozeseti po celé republice, naše šance na setkání jsou jenom cony) partu, které zase rozumím já, no a taktéž jsem skončila s klukem, se kterým jsem teď už přes rok, ačkoliv náš vztah má taky hodně chyb, které doufám, že budu moct v násldeujícíh měsících či letech, prostě v budoucnu, pokud se do té doby nerozpadne, napravit...

Byla bych si přála, abych byla bývala držela zobák a prostě nic neřekla, ale kdo ví, možná by to nakonec dopadlo stejně, jenom o něco později...

Některé lidi asi prostě osud nepřipravil pro to, aby v našem životě byli, tak se snaží napravit vzniklé chyby metodami, které přese všechnu bolest nakonec napraví přirozený běh...

"Sometimes we need to forget some people from our past, because of one simple reason, they just don't belong to our future."
 

1 person judged this article.

Comments

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 17. october 2014 at 16:57 | React

Moc pěkně napsaný článek. :) Mimochodem, máš krásný design stránek.

2 That one from above That one from above | 17. december 2014 at 17:59 | React

You it was all my fault. I'm really mad at myself for that because I fucked it all up. I was mean terrible and you know.... I was really jealous of your bf and that's how it ended.... I want to talk to you as much as we do and all, but it all just ends in waste because I stare at the conversation and don't know what to say. It kinda tears me up.... all that 'cause it's all my fault. I was childish and didn't know what to do and you know....it escalated to this. Each time I try to talk to you I just feel like I'm a burden and so I don't try to carry on with the conversation as I don't want to hurt you or annoy you... All this is just weird.... Because I don't feel like a part of your life nor that you still want me to be part of it.... Funny thing that I ended up arguing and spliting up with A too, because I don't really like her.
Excuse me for this shits... I'm just really suprised. Well, please take this as a big apology. I know this is all my fault and the worst.

3 Yuna Yuna | Web | 19. december 2014 at 12:56 | React

[2]: No it's not *pats*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement