My kokoro goes doki doki when a comment is written
Monthly quote: "Winning is all about looking happier than the other guy." -The Doctor

October 2014

Whocon 2014 aneb Doctor Who for life~

30. october 2014 at 14:01 | Yuna |  Boring everyday
Moje lenost nezná meze, já vím, já vím. *sype si zrní na hlavu* proč proboha zrní?
Ne vlastně, budeme dělat, že mám záměrně téměř měsíční spoždění s mou akous-takous review, kterou jsem samozřejmě ani v nejmenším nechtěla udělat do týdne po uplynulém Whoconu...
No ano, takže, Whocon.

Pro ty z vás, co neví co by tento con měl být a nebo neví ani, co je "con" ani co je "who", si dovolím malou odbočku a vysvětlení:
Whocon, jak už bylo vzpomenuto, je dlouholetá vlastně teprve druhým rokem tradice za účelem srazení všech (nebo alespoň těch, co mají peníze a čas nebo bydlí v Brně) fanoušků jednoho z nejdéle vysílaných seriálů, (dokonce britského!) jménem Doctor Who. (ve zkratce se jedná o seriál o mimozemské osobě z rodu Time Lords, tzv. Doctora, (ano, just the Doctor, that's his name well not really, but we call him the Doctor) který cestuje napříč časem a kosmem /nutkání říct travels through time and space je moc velké/ ve své *smaller on the outside, bigger on the inside, vyberte si* vesmírné lodi v podobě modré policejní telefonní budky jménem Tardis /což je zkratka pro Time and Relative Dimension in Space/)
Hádám, že jste si už stačili vyvodit, že jsem takovým trochu fanatikem, co se Doctora týče.
Nekoušu, opravdu!
Samozřejmě jsem si takovou příležitost nemohla nechat ujít, že ano.
Zkontaktovala jsem kámošku, no vlastně ona mě, ale to už je detail a společně jsme se rozhodly, že prostě musíme jet :D Dříve, než jsem cokoliv stihla říct rodičům, jsem zarezervovala a zaplatila lístky několik měsíců dopředu /a dobře jsem udělala/ a teprve pár týdnů před Whoconem jsem to rodičům oznámila ^^ hahaha, neměli námitky naštěstí~~ *purrs*

Cesta na Whocon byla naprosto dementní. Místo toho, abychom jely ČDčkem, jsme chtěly /no, kámoška chtěla, mě to bylo jedno/ ušetřit pár korun a tak jsme jely RegioJetem s hodinu-a-půlovým přestupem z vlaku na autobus do Brna. Samozřejmě měl autobus další asi půl hodinové spoždění .-." a pak ještě další půlhodinu na D1, kde se něco opravovalo (vážně, ta dálnice je čisté zlo, možná horší jak Moffat) a tak jsme na místo přijely později, než jsme plánovaly.
Při cestě jsme zjistily, že ani jedna nemáme šanja, jak se na místo konání z autobusového nádraží dostat, ALE měly jsme to štěstí, že jsme v autobuse jely ještě se dvěma dalšíma whoviánama, což jsme zjistily, až když jsme přijeli do Brna...
Ty dvě díky bohu věděly, jak se tam dostanem, takže jsme byly zachráněny \:D/
Na místo jsme dorazili všichni v pohodě, i když trochu později než jsme chtěli ^^"
Program byl více-méně naprosto nabitý a dobře uspořádaný, protože kdykoliv jsme neměly náladu na nějakou přednášku nebo workshop, jednoduše jsme se zašily na promítání starších dílů, které jsme sice znaly, ale opakování je matka moudrosti, že ano ^^

Vcelku mě překvapilo, kolik lidí tam bylo. Nemyslím teď početně, ale věkově. Co jsem se tak procházela po areálu, gymnáziu, ve kterém se whocon konal, jsem narážela na malé /ve věku tak 6 let/ whoviány společně s jejími rodiči, ale našly se tam i starší generace, kteří znali i klasické díly Doctora. Valná většina lidí byla v cosplayi a to dodávalo ten správný šmrnc tamní atmosféře c:
Cítila jsem se tam jako doma, to vám povím.

V rámci programu Whoconu probíhal taktéž Sherlocon, na který jsem taktéž velmi ráda zašla, poněvač jsem fanouškem bbc Sherlocka ještě dýl jak Doctora Who :D
Z přednášek a workshopů jsem byla na pár z nich a jednom workshopu - gallifrejštině, což jsem si velmi užila, je to zajímavý jazyk :D Nebo spíš písmo, no. Kolečka everywhere~~ Docela těžké. Na nějakých těch přednáškách jsem byla, pamatuju si přednáška od jednoho anglicky mluvícího chlapíka, který byl tak úžasný a jeho přednáška taky a moc :D Samozřejmě jsem nevynechala promítání nového dílu DW o půlnoci s anglickýma titulkama :D I když jsem myslela že usnu dřív než to začne :"D

Ráda jsem tam byla, poznala /i když jsem neměla šanci s nima někdy moc mluvit a i kdybych měla, tak bych asi stejně nemluvila i když bych chtěla...ach ta moje povaha/ další milé lidi, dokonce mám fotku s Tardis, kterou tam měli ^^ Takže, ve zkratce jsem šťastný člověk.

Moje závislost na Doctorovi je čím dál tím horší, začala jsem plést šálu čtvrtého Doctora, která má snad 3 metry :D Pustila jsem se do sledování starých dílů, pěkně od začátku, od prvního Doctora, kdy byly ještě černo-bíle a sehnala jsem ve městě jelly babies jenom kvůli tomu, abych mohla ostatním nabízet "would you care for a jelly baby?" stejně jako Doctor :D

Tak to je vše, přátelé~


Můžu si za to sama...

17. october 2014 at 16:18 | Yuna |  Téma týdne
"Jeden den, který bych ráda změnila," huh? Tohle téma má až moc velkou tendenci vracet všem blogerům špatné vzpomínky... Ale tak, proč se taky nesvěřit s jedním špatným dnem, že ano? Protože jsem masochista? Naaah that's not it...

V mém případě to není až tak "jeden den" jako "jedna blbá věta, která můj život nechtěně posunula na jiné koleje"

Jo, byla jsem asi blbá.

Začněme ale od začátku... Řekněme, že jsem kdysi před x měsíci (rokem či víc? ani už nevím) měla kámošku, kterou jsem znala už nějaký ten pátek, měla jsem ji ráda, považovala jsem ji za "big sis" měla jsem v ní více-méně vzor a oporu, byla stejně cáklá a perverzní ve stejném ohledu jako já.
Pak tady byla další holčina, na kterou jsem jednou taktéž "nechtíc" narazila ještě na mém starém blogu. Byla z mého města, v tu dobu měla více-méně stejné zájmy jako já, byla fajn, ráda jsem ji potkala, pomáhala ji v mnoha věcech, radila jí a pomáhala s angličtinou... (budeme jí říkat A)
Dnes už vím, že představovat ty dvě sobě navzájem byla velká blbost, ale kdo mohl tušit, že to tak dopadne? Provděpodobně už tušíte, kam to vedlo, protože tohle je přímno učebnicový příklad, jak věci budou následně pokračovat.
Chvíli bylo všechno fajn, všichni tři ještě s jedním klukem jsme se setkávali, kdykoliv sis přijela k nám do města, dělali jsme si srazy v čajovnách nebo se scházeli na horkou čokoládu, šli jsme na otaku srazy... Někdy jsem jezdila já do Brna za sis, jindy jsem jela jenom přes město do jiné části za A.
Well, stuff happened then...
Procházela jsem si toho času takovým složitým obdobím. Byly přijímačky na střední, potkala jsem kluka, ke kterémuž jsem ještě onehdy nevěděla, co cítím či necítím... Měla jsem častokrát "deprese" no... my takové stavy smutku rádi nazýváme depresemi, i když to deprese nejsou, spíš dlouhobé stavy smutku, vcelku silné, ale ne až natolik, že bychom nemohli normálně žít, chodit do školy či jíst. Přestávala jsem se bavit s okolím, prostě jsem neměla moc sílu ani chuť. Zpětně se na to dívám, a musím uznat, že sis měla pravdu, i A měla pravdu, změnila jsem se v určitých věcech, přiznám to.
Často jsem si A vylívala srdíčko na fb chatu, ta se mě snažila podpořit, pravděpodobně. Nejspíš jsem až moc začala mluvit o daném klukovi no...prostě blbá tehdy 15ti letá "nešťastně zamilovaná" holka.
Tak nějak jsem přestala s kýmkoliv komunikovat, tak se stalo, co se stát muselo. Sis mě "vyměnila" za A...
Na fb (vždycky ten facebook, je to zlo, děti, nezkoušejte ho zapínat doma) jsem náhodou narazila na jejich společnou fotku focenou z jejich srazu v mojem městě, o kterém jsem neměla ani ponětí...
Naštvalo mě to. Cítila jsem se uraženě, žárlila jsem a byla jsem smutná. Ono by mě to bývalo bylo ani tak nenaštvalo, kdybychom se pár dní před tím, kdy se ty dvě samy sešly, nebavily se sis, že má cestu sem a že bychom se sešly... Říkala, že to ještě neví jistě, že mi dá vědět. No, nedala mi vědět, tak jsem došla k závěru, že sem asi nejede...
No a pak uvidím tohle...

Teď už je mi naprosto jasné, že ve vzteku nemáš nic psát, ale... tehdy mě to prostě dost vzalo, ani nevím proč až tak, ale asi se toho na mě prostě sesypalo moc najednou.
Nenapsala jsem nic sprostého nebo tak, jen jsem sarkasticky napsala "thank you for letting me know" pod danou fotku...

Potom se konal adapťák a já dostala zprávu od A, že co jsem to napsala a že je jejich věc, s kým se budou stýkat a s kým ne a že se mám přestat chovat jako děcko...
Taknějak jsme se pohádaly, já si ji odebrala z přátel a sis jsem se tu dobu taky nedokázala podívat do očí...

Then another stuff happened... všechny tři jsme si taknějak vyměnily názory... Je to moc složité, než abych se to snažila tady napsat, ještě bych se do toho taky zamotala a stejně tak vy, co to čtete (gratuluju a děkuju) Vím jen, že to pro mě bylo bolestivé období, brečela jsem kvůli toho v posteli, dneska mě to ještě stále trápí, ale snažím se na to nemyslet, říct si, že se to asi mělo stát, že jsem je asi ani neměla potkat... S A jsem od té doby nepromluvila, jenom jednou jsme se sešly, ale to mě akorát pozdravila a zeptala se co tam dělám (protože jsem na jejich veledůležitém sraze nebyla vítána) a to bylo všechno... Se sis jsme to sice nějak vrátily zpátky a řekly jsme si "co jsme si to jsme si," ale teď už se spolu taky nebavíme tak jak předtím, jen občas někdo jednou za měsíc napíše, awkwardly si odepíšeme a tak, ale už to prostě není ono.
Sis si našla svoje místo, kam patří, kamarády, kteří sdílí její zájmy, které se tak rapidně za ten rok změnily od těch mých... Nemáme si toho moc co říct.

Já si na druhou stranu taky našla svoji větší ale vcelku rozkouskovanou (hodně lidí bydlíme rozeseti po celé republice, naše šance na setkání jsou jenom cony) partu, které zase rozumím já, no a taktéž jsem skončila s klukem, se kterým jsem teď už přes rok, ačkoliv náš vztah má taky hodně chyb, které doufám, že budu moct v násldeujícíh měsících či letech, prostě v budoucnu, pokud se do té doby nerozpadne, napravit...

Byla bych si přála, abych byla bývala držela zobák a prostě nic neřekla, ale kdo ví, možná by to nakonec dopadlo stejně, jenom o něco později...

Některé lidi asi prostě osud nepřipravil pro to, aby v našem životě byli, tak se snaží napravit vzniklé chyby metodami, které přese všechnu bolest nakonec napraví přirozený běh...

"Sometimes we need to forget some people from our past, because of one simple reason, they just don't belong to our future."

You only live once...?

6. october 2014 at 17:36 | Yuna |  Téma týdne
Tak jo, jdeme si připravit věci na cestu. Vezmeme si batoh/kufr/zavazadlo/krosnu, otevřeme skříň, vezmeme do ruky papír a tužku, pustíme si doprovodnou hudbu z nejnovějších oblíbených seznamů skladeb, nebo si pustíme jednoduše nějaký alespoň hodinový mix na youtube. Everything's perfect, let's get started~
(↑ tak to dělám já)

Plánování. Plány. Vymýšlení věcí dopředu. Ehh... uh.

Yep. Všichni to děláme, nikdo se tomu nevyhneme. Někdo věci moc promýšlí do předu, jiný zase vymýšlí vše za pochodu... Jsou výsledky vždy stejné?

Jinými slovy "Má smysl něco plánovat?" <--- proč já tady papouškuju téma, když už to všichni beztak víte? mhmm....

Tohle téma mi vcelku přijde vhod momentálně, v neděli jsem se vrátila z víkendových cest (ejkejej Whoconu, ale o tom později) a tak mám v živé paměti, jaké to je si plánovat věci na delší výlet.
Jsou to stresy, alespoň pro mě, nevím jak pro ostatní, ale mám pocit, že to nejsem jen já, kdo se při plánování stresuje. nevím, nejspíš záleží na faktu, kam jedete. Nejsem psycholog ani sociolog ani nikdo podobný, so... to nechme na nich :D
Jako prostý člověk se selským rozumem vím, že na plánování záleží. Nebo alespoň si to myslím.
Člověk jede na dovolenou, kterou si plánuje hodně dopředu. Zarezervuje a zaplatí si lístky, pozjišťuje všechny potřebné informace, jako třeba v kolik odjíždí ten a ten vlak, v kolik odjíždí autobus, na který přestupuje, jak moc času má na přestup, kde bude bydlet, kde sežene jídlo, poshání všechny potřebné lidi na cestu, pokud potřebuje a pak už jen taknějak spoléhá na to, aby vše vyšlo tak, jak by mělo.
Myslím si, že kdyby člověk tomuto nevěnoval pozornost už nějakou tu určitou dobu dopředu a všechno dělal takříkajíc za pochodu, nemuselo by všechno proběhnout tak lehce a hladce, jako když se dopředu zajímá. (jiný případ je, že se vám opozdí vlak /jak to mají zejména české dráhy a vlaky všeobecně ve zvyku, přiznejme si to*/a to vám rozhází veškeré plány a vy se musíte podřídit tomuto faktu...)

*pokud ovšem nebydlíte v Japonsku

Já... jsem ten typ člověka, kterému je vyloženě proti srsti, když neví všechno hodně dopředu a ostatní jsou jenom jako "to nějak vymyslíme." Příklad: Má přijet kámoška. Super! yey! Kdy? V ten a ten den. V kolik? "Mhmmm, to ještě nevím..." a Yun už bublá... haha, yep, nemám tohle ráda. Asi mám až moc velký smysl pro řád, nevím. Možná to moc prožívám o.o /ukamenujte mě!/

Z jiného soudku plánování... Nemám ráda dnešní generaci. Jejich takzvané motto "Live for today" nebo "you only live once" (#yolo) Je leckdy dostává do problémů. Pokud si tohle řeknete s tím že je vám všechno jedno, "žijete dneškem" a pak jdete na nějakou párty, ožerete se, něco si taky pokouříte a ještě jako třešničku na dortu půjdete a vyspíte se s prvním člověkem, kterého potkáte... No následky jsou vám asi jasné, že?
Jenom to debilní kouření. Jednou začnete s tím že "stejně jednou zemřu" tak už, jak je známo, se návyku nezbavíte (horko těžko) a ponesete si následky do konce života. (Věřte mi, cigarety nejsou sexy. A už vůbec nebudete vypadat, hlavně dámy, ve starším věku úžasně...)
Vykašlete se na školu, že jo, protože přece yolo! jsem king a nic mi nehrozí... jo jasně... kolik bezdomovců si tohle asi řeklo?
V tomhle je plánování podle mě velice důležité. Mladí lidi dneska už nemyslí na to, co bude. Nestarají se o vlastní budoucnost, kde budou bydlet, když začnou chodit s osobou, většinou už nemyslí na to, jestli by si danou osobu dokázali představit jako partnera až do smrti. Spíš mi to přijde jako že jsou s někým jen z principu, aby neskončili "forever alone" jenže tyhle vztahy pak nemají dlouhého trvání.

Možná až moc přemýšlím, jo, je to možné. Jistě, leckdy mám plnou hlavu obav, co bude dál. Udělám maturitu? Dostanu se na výšku? Neudělám si rok volna před výškou? Budu mít nějakou práci? Kam bych vůbec chtěla na vysokou jít? Co bych chtěla v životě dělat? Čeho chci dosáhnout? Kde chci bydlet? S kým? Chci mít děti? Chtěla bych cestovat, podaří se mi to? Takové věci... Občas mi z toho upřímně hrabe, hlava si vybere většinou večerní dobu a začne o tom suddenly myslet. Nemusela bych, jistě. Jenže já už jsem prostě taková (asi se prostě nehodím do dnešní generace) a možná z toho jednou zešílím :D Možná je to plánování opravdu zbytečné, kdo ví...

No, já jsem se už žvanila dost, zpověď skončila... Teď by mě zajímal váš názor :D Nažhavte prstíky a nešetřete klávesnici ani počtem znaků C: