My kokoro goes doki doki when a comment is written
Monthly quote: "Winning is all about looking happier than the other guy." -The Doctor

Za hranicí reality

13. september 2014 at 11:46 | Yuna |  Téma týdne
Vždy při cestě domů ze školy, nebo kdykoliv se jí vlastně zachtělo, se sebrala a šla pryč z města, přešla nejbližší vesničku, prošla lesem a křovinami, okolo močálu a ještě dál. Nebylo to daleko, říkala si. Ne pro ni. V místech, kam chodila, většinou byla naprosto sama. Jí to ale nevadilo. Zaposlouchala se do zvuků přírody, zaposlouchala se do ticha, které ji obklopovalo. Po nějaké době, když už se začalo stmívat, došla, kam v prvé řadě mířila.
Stála na okraji přelomu útesu, kde se pozemský život střetal s něčím nadpozemským, něčím magickým, něčím, co samotná slova nedokázala vysvětlit. Společnost jí dělal pouze vítr, který jí pronikal do vlasů a jemně si s nimi hrál. Měla krásné vlasy. Tak strašně se mu líbily. Dlouhé, kaštanově hnědé, na koncích mírně vlnité. Nenazvali byste ji ničím výjimečnou, nikterak krásnou ani zajímavou, tím spíš byste ji lehce přehlédli v davu, pokud byste do ni náhodou nenarazili. Byla maličká, drobná, leč měla krásně zaoblené boky. Byla by se klukům líbila, kdyby nebyla taková, jaká byla. Ve společnosti tichá, zdrženlivá a bojácná. Nikdy neměla ráda velké davy lidí, cítila se v nich nepříjemně, často se při chůzi dívala do země. Chodila obvykle velice rychle, rychle, aby byla pryč z dohledu lidí. Pohledy ji sužovaly a nedělaly dobře. Nikdo se s ní nijak zvlášť nebavil, nebral její přítomnost na vědomí, až by se vám mohlo zdát, že v místnosti vlastně vůbec není. Drobná dívenka žila svůj vlastní život. Vždy si něco psala do svého deníčku, který brala všude s sebou. Mysleli byste si, že jí je přednější, než její vlastní život. Občas se zdálo, jako kdyby úplně vypnula okolní svět a nevnímala realitu.
Teď v ruce svírala svůj deník obalený v kůži. Tedy, nebyla to pravá kůže, jen napodobenina. Dívala se do dálky na druhou stranu. Přitiskla si deník na hruď, klekla si a zavřela oči. Měla tohle místo ráda, vymykalo se fyzikálním i jakýmkoli zákonům přírody. Když jste se podívali dolů, neviděli jste na dno. Vše, co jste viděli, byla pastelově bílá mlha. Věděla, že někde tam dole musí být voda, vždy, když tady přišla, slyšela šumění a prudké narážení vody do okrajů skály. Jenže, kde se tady, uprostřed země, vzalo moře? Bylo to vůbec moře? Nikdo nevěděl. Vlastně, nikdo ani nevěděl, že zde, za tou maličkou vesnicí s celkovou populací asi padesáti lidí, něco takového je. Byla za to ráda, považovala to tady za svůj malý kousek ráje.
Chodila zde přemýšlet a také, jak se říká, utéct od reality každodenního stereotypního, uspěchaného a nudného života ve městě. Často přemýšlela, proč lidé pokračují ve svých životech, který nemají žádný význam. Narodíte se do světa, naučí vás základní věci, později se vás snaží zpracovat v dokonalého a pro společnost přínosného a spořádaného občana. Jdete do školy, ženete se, abyste měli co nejlepší práci a abyste se měli dobře, jdete do práce, a až už usoudí, že na to nemáte a vyždímají z vás všechno, co mohli, vás strčí do domova důchodců, někam stranou, aby na vaše místo mohli nastoupit další lidé. A tak je to pořád dokola. Ženeme se od narození k jisté smrti, leckdy se ani nestačíme zastavit a užít si života. Starosti sem, starosti tam…
Nechtěla takto žít, nechtěla vidět tuto pravdu a nechtěla se nikomu podřizovat. Ne, takhle ona neskončí.
Postavila se zpátky na nohy, nadechla z plných plic, pomalu vydechla a vykročila krok vpřed.
Bylo ticho.
Obrovské, do uší křičící ticho.
Ticho, ze kterého vám běhal po zádech mráz a ježily se vám chloupky na ruce.
Dýchala rychle, stále držela svůj deník na hrudi, oči měla zavřené, neodvažovala se je otevřít. Sekundy, možná minuty ubíhaly.
Rozhodla se otevřít oči. Vzhlédla, pohlédla před sebe a uviděla velké, ne větší než normální dveře bývají. Nebyly nijak zajímavé, nebyly pozlacené ani zkrášlené drahými drahokamy, nýbrž byly docela obyčejné, dřevěné a místy ztrouchnivělé dveře. Nějakým způsobem ji ovšem fascinovaly. Fascinovaly ji na tolik, že se ani nerozhlédla okolo, aby zjistila, že všude kolem ní ji obklopuje nic než prázdnota, prázdnota, kterou byste si mohli představit jakou obyčejnou bílou barvu.
Dívenka vykročila s bušícím srdcem o krok dopředu. Pak udělala krok další a další, až pomalu přešla v nejistou chůzi. Šla hypnotizována dveřmi, poháněná zvědavostí a strachem podívat se za sebe. Šla směrem k oněm dveřím, až se před nimi asi na metr zastavila. Váhala, sevřela knihu stále držíc pevně na hrudi ještě o něco pevněji a křečovitěji, pak natáhla pravou ruku před sebe a zatlačila na holé dveře, protože neměly žádnou kliku. Vešla dál.


Od té doby o mladé dívce nikdo neslyšel. Její rodina truchlila dny, týdny, měsíce, roky. Její matka se po nějaké době psychicky zhroutila a spáchala sebevraždu, otec navštěvuje psychiatrickou léčebnu. Ztratil dceru i manželku. Spolužáci byli zprávou o zmizení jejich spolužačky otřeseni, ale zvládají to podstatně lépe. Po několika dnech už všechno opět usedlo do rozjetých kolejí. Kde se mladé děvčátko nachází, nikdo neví. Policie i úřady ji prohlásili za mrtvou, dokonce jí věnovali maličké místečko na místním hřbitově, kam položili její věci a fotografii. Jenže, je skutečně mrtvá? Na tuhle otázku nejspíš nikdo nikdy nebude znát odpověď.

---------------------------------
slova autorky: děkuji, že jste se dočetli až sem. Už dlouho jsem chtěla napsat nějakou povídku a tak mě tohle téma trochu natrklo k tomu, abych něco splácala. Jako obvykle byla moje tvorba naprosto random a prostě jsem psala...
Omlouvám se, že vám tohle asi nic do života nepřidá. Ale když už nic, tak doufám že jste si alespoň užili čtení. Nejsem nikterak zběhlý pisálek, spíše si občas něco napíšu ve volné chvíli naprostého zoufalství z nudy. /haha, to mělo být vtipné, všichni se smějte xD/ Vždycky se snažím při psaní dodat tam takový trochu inteligentní a zamyšlení hodný podtext, ale nevím jistě, zda se mi to daří ;^; Snažím se postupně zlepšovat, zvětšovat svou slovní zásobu, aby povídky nebyly tak jednotvárné a nudné. No, ale určitě toho mám ještě spoustu co vylepšovat.

Konstruktivní kritika a pochvala jsou velice vítány, destruktivní kritika je ignorována.

+ Kdokoliv se nudí a má na mě ještě 5 minut svého života, prosím o napsaní dolů do komentářů cca 5 nějakých random slov, ráda bych se opět dala na drabble cestu, tak ať mám na co psát, děkuji moc ^w^

Sayonara~
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 without-problem without-problem | Web | 13. september 2014 at 14:38 | React

Ted se mi chce strasne kricet, obejmout Te a dlouho nepoustet <3 Tohle je pro me, kdo nechape nudne, nesmyslne zivoty lidi,absolutne uzasne! Uprimne jsem ale cekala, ze jeji misto objevi, stromy vykaceji, vsechno vybagrujou a postavi tam obchodak, ale ten tvuj konec je mnohem lepsi.. A ten citat nahore se mi oprabdu moc libi :)

2 Yuna Yuna | Web | 13. september 2014 at 14:49 | React

[1]: a já mám nutkání tě obejmout a nepustit, protože si to někdo opravdu přečetl, yaaay ^w^ děkuju moc :D

3 Potatoes KOMIX Potatoes KOMIX | Email | Web | 14. september 2014 at 7:43 | React

Fakt dobre napísané
A pekný design

4 Yuna Yuna | Web | 14. september 2014 at 9:17 | React

[3]: děkuji~

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement