My kokoro goes doki doki when a comment is written
Monthly quote: "Winning is all about looking happier than the other guy." -The Doctor

Nakanaide Kudasai!

22. june 2014 at 20:40 | Yun |  stories
...it means "Please, don't cry!"

Tak jsem se rozhodla, že asi zase začnu psát povídky. Ale nejdříve, jakožto takovou nostalgii, jsem si řekla, že sem můžu hodit jednu mou starou povídku, kterou jsem v té době považovala za velice dobrou, ale když to teď tak čtu znova, měla bych tam pár věcí, co bych si vytkla. Bohužel jsem dlouhou dobu nic nepsala, takže to asi bude chvíli trvat, než si zase navyknu na psaní a vůbec. Ale moc ráda bych to zase znovu zkusila. Možná bych mohla i psát drabble, protože ty mě vždycky bavily. /Takže bych byla ráda, pokud byste mi napsali nějaká slova, asi tak 5 na které bych je měla napsat C:/
Varování: povídka obsahuje pro někoho "divná jména", ta jména jsou japonsky, tak se nedivte ;D
PS: BL genre




Vzduchem poletovaly sněhové vločky, mráz štípal do tváře, byla tuhá zima, se spoustou sněhu. Byly Vánoce. Tak, jako každý rok, vždy v tu samou dobu, s těmi samými zvyky, s rozbalováním dárků. Strávené s rodinou. Teda, tak by to mělo být. Tak si vždy vánoční čas představoval. Jenže on jen stál venku v tom mrazu, daleko od civilizace. Stál na kopci,který mu poskytoval ten nejlepší výhled na celé město, které se jen hemžilo lidmi, auty… Pozoroval, jak celý ten obrovský komplex, ty budovy uprostřed ničeho, nádherně svítí. Osvětlovaly ho miliony a miliony rozsvícených žároviček, které jste v tu dobu mohli spatřit téměř na každém rohu. Na stromech, na budovách škol a obchodů, také na pouličních lampách.
Jako malý kluk, to nevinné dítě, kterým býval, se na Vánoce těšil. Každé Vánoce kdysi slavil s celou jeho rodinou. S mamkou, taťkou a jeho mladším bráškou, dokonce i babičkou a dědou. Jakoby Vánoce měly nějaké zvláštní kouzlo, v ten čas se vždy všichni chovali mile, dokonce zapomněli na všechny starosti, neshody i trápení. Nikdy mu nešlo o dárky. Jeho rodina nebyla bohatá, ale i tak se každým rokem pod stromečkem dočkal nějakých dárečků, kvůli kterým si jeho rodiče i prarodiče utrhli od pusy. Věděl to, od něho byste nikdy nezaslechli stěžování, že nedostal, co chtěl nebo že toho dostal málo. Jak rád by zase strávil tyhle svátky s nimi. Jenže, nešlo to. On bydlel daleko od nich. Odstěhoval se od nich před pár lety. Chtěl tehdy začít svůj vlastní život a tak, jak se říká, se vydal do světa.
Jeho pohled putoval od okraje města až někam do dáli, kam jeho oko nedohlédne. Šálu si přitáhl blíž ke krku. Důvod, proč se v tento sváteční večer nenachází doma, ale potuluje se venku a jde, kam až ho nohy nesou, je prostý. Jednoduše měl nutkavou potřebu vylézt z domu, utéct pryč od toho ruchu velkoměsta a nadýchat se čistého vzduchu. Věřil, že se mu tak provětrá hlava, utřídí se všechny myšlenky, které mu nedávaly spát.
A tak se dál nechal unášet tichem, které ho obklopovalo, svůj pohled stále směřoval na město, a přemýšlel.
Do očí se mu nahrnuly slzy, přestával vidět jasně, i myšlení se mu zamlžovalo. Nechápal, co se to s ním dělo. Neměl přece důvod k pláči. Neměl. Nebyl na tom špatně, měl svůj domov, měl kamarády, v životě byl šťastný. Tak proč…?
Jeho ale přemohl smutek. Prachsprostý, obyčejný smutek. Cit, který všichni lidé na světě dennodenně zažívali, nebylo na něm nic ojedinělého. Tak proč se teď cítil tak mizerně? Jakoby mu chyběl kus jeho vlastního já, kus jeho duše. "Pitomče!" zaklel si potichu sám pro sebe. Schoval obličej do dlaní. I když tam nikdo jiný kromě něj nebyl, měl takový pocit, že nechce, aby ho takhle někdo viděl. Zavřel oči a dále jen nechával volný průchod pocitům, až se už ani slzám nebránil.
Po krátké chvilce si roztřesenýma rukama mezi vzlyky vytáhl z kapes mobil. Podíval se na displej. Bylo 7:46 večer. Ani si nevšiml, že už uběhlo tolik hodin od doby, kdy vytáhnul paty z domu. No, jak by taky mohl. Rukávem bundy si utřel slzy.
7:47. Doba, kdy by měl být dávno doma. Přece si musel všimnout, že nikdo není doma. Znova se podíval na mobil. Nic tam nebylo - jak si myslel. Nikdo mu nevolal ani nepsal. Smutně si povzdychnul, zbytky slz a červené tváře už nechával tak, strčil mobil zpátky do kapsy a vykročil směrem zpátky domů. Udělal jeden krok, druhý krok, třetí, čtvrtý. V tom mu v kapse mobil začal vibrovat a v další sekundě začal hrát. Rychle mobil vytáhnul, podíval se na displej a oči se mu rozzářily. Jen to jediné jméno mu dokázalo život převrátit naruby a teď to byla ta nejmilejší věc, kterou kdy v životě viděl. Neváhal a zmáčkl zelené tlačítko na klávesnici.
"Ano?"
"Nao!" ozvalo se na druhé straně. Bylo mu jedno, že je venku několik stupňů pod nulou - okamžitě ho zaplavil pocit štěstí a tepla. "Promiň, chtěl jsem ti zavolat dřív, ale máme teď v práci fofry, sotva jsem se na chvíli dostal k telefonu. Nemůžu mluvit dlouho, ale chtěl jsem ti říct, že už jedu domů. Počkej tam na mě. Za chvíli jsem tam." Nemohl ho vidět, ale Nao si teď dokázal jasně představit jeho úsměv.
"uhm… No já…" nedokázal ze sebe nic dostat.
"Nao? Děje se něco?"
Bál se to říct. Bál se, že by to od něj bylo příliš sobecké. "Já… mohl by jsi přijet na okraj města? Chci ti něco říct," řekl a hovor položil. Bál se, že by mohl svá slova vzít zpátky. Vlastně… bál se toho, co má přijít. Bál se toho, co se chystá říct, co se chystá udělat.
Přešlapoval z nohy na nohu, cítil se nervózní. Tak nervózní, jako když šel do první třídy ve škole, když dělal maturitu a když šel poprvé žádat o práci. Ve srovnání s tím se to zdálo jako jednoduché rozhodnutí, ale přece jenom ho to nenechávalo klidným.
Aki a Nao se seznámili na základní škole. V té době se nemohli ani vystát. Zřejmě si nepadli do oka a tak se spolu věčně hádali a prali se. Učitelé měli plné ruce práce s tím, odtrhávat je od sebe. Dělali si naschvály a když byli větší, přebírali si holky. Byli zkrátka jako jiní kluci. Naneštěstí, nebo si to alespoň mysleli, jejich rodiče byli kdysi taky kamarády už od střední a tak spolu udržovali kontakt a často se navštěvovali. Ať chtěli nebo ne, museli to vždycky přetrpět a v přítomnosti rodičů se spolu snažili vycházet.
Jenže, jedním rokem na střední škole se všechno změnilo. Akiho rodiče zemřeli při přepadení banky v centru města jejich tehdejšího bydliště. Tehdy se o tom hodně mluvilo ve zprávách, byla z toho velká aférka, ale později už o tom nikdo nic nevěděl. O týden později se konal pohřeb, na který přišli Akiho příbuzní, děda s babičkou a dokonce přišel i Nao. Aki tehdy ještě nebyl dospělý a tak se o něj musel někdo postarat a tak záhy skončil v péči babičky a dědečka. Od té doby se vždycky tak čiperný a hyperaktivní Aki uzavřel do sebe, odmítal s kýmkoliv mluvit a už se s Naem nehádal, byl jako bez duše.
O pár let později se Aki a Nao hnutím osudu znova setkali. Stalo se to úplně náhodou, ani jeden to určitě nečekal. Nao zrovna nastupoval do práce jako brigádník. Aki ho měl zaučovat a tak zjistili, že pracují spolu. V té době to už ovšem nebyl ani ten hyperaktivní, ani ten Aki, který vypadal, že už nikdy znovu nepromluví. Byl jako vyměněný. Ne,… byl dospělý. Hodně vyrostl, jeho hlas se změnil, zhruběl. Už to zdaleka nebyl ten malý kluk. Byl z něj dospělý, schopný člověk, který žil na vlastní pěst, měl svůj byt a žil svůj život.
Když to Nao zjistil, byl z toho v šoku, ale byl neskutečně rád, že se Aki nezhroutil a že se z něj stal takový krásný muž. Jako rozumní dospělí uzavřeli příměří nad sklenkou saké a o něco později Aki navrhnul Naovi, ať se k němu přestěhuje. Bylo to v době, kdy Nao bydlel v podnájmu, v době, kdy se před několika lety osamostatnil od rodičů a šel si hledat svoje "hnízdo". Nao Akiho nabídku přijal a od té doby bydlí spolu. Žijí sice každý svůj, odlišný život, ale ledničku spolu sdílejí jednu.
Již se nedíval na město, nýbrž směrem, kterým předpokládal, že Aki přijde. Doufal tedy, že přijde. Nebyl si jistý, jestli to je pro něj lepší nebo ne, ale stále doufal…
Netrvalo dlouho a Nao zahlédl ve slabé záři, která vycházela od města, přicházet postavu. Zbystřil, napínal všechny smysly tím směrem. Silueta se blížila a Naovi to na klidu nepřidávalo. Udělal jeden nejistý krok a pak druhý a pokračoval do té doby, než na něj postava začala mávat. Pak, jakoby se zbavil všech zábran, přidal do kroku a než si to stačil uvědomit, začal utíkat. Když už si byl stoprocentně jistý, že je to on a nikdo jiný, zastavil se a věnoval Akimu široký úsměv. Doufal, že na něm nepůjde poznat, že před chvílí plakal. To nechtěl.
"Aki, jsem rád, že jsi přišel."
"No jasně. Sice mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, kam že to mám přijít," zasmál se.
"No jo, promiň," snažil se o provinilý výraz.
"Co se děje? Říkal jsi, že se mnou chceš mluvit. Bál jsem se, když jsi to tak z ničeho nic zavěsil. Chtěl jsem zavolat zpátky, ale došlo mi, že to bys asi nechtěl." Aki zabodl svůj pohled do země. S nějakého důvodu jsem se teď cítil opravdu provinile. Měl o mě starost a já jsem tomu nevěnoval pozornost.
Díval se na něj, pozoroval jeho krásné, tmavě hnědé oči, hltal očima každý jeho pohyb a snažil si tuhle chvíli vrýt do paměti. Zapamatovat si ji, ať si ji později, kdyby ho už neměl nikdy vidět, mohl v hlavě znovu přehrávat. Sklopil hlavu. Chvíli tam bez jediného slova stál a díval se do země. Cítil jeho tázavý pohled. Přestože oba mlčeli, Aki trpělivě čekal. Kousnul se do rtu, zavřel a znova otevřel oči, uvolnil se a odhodlal se zvednout hlavu.
"Pamatuješ si na naše první setkání?" otázku vyslovil potichu, ale stále dostatečně nahlas, aby mohl jeho slova slyšet i Aki. Bez čekání na odpověď pokračoval: "Heh… byli jsme tehdy ještě děti, že?" pousmál se. "Stále jsme se hádali a učitelé o nás museli přemýšlet a odhánět nás od sebe určitě i ve spaní." Teď se usmál i Aki.
"No, to máš pravdu," řekl jen, a nechal Naa pokračovat.
"Já jen… nevím, kdy se to stalo a nevím ani, jak se to stalo. Možná to bylo tehdy, když…" nechtěl tu větu dokončit. Nechtěl znovu otevírat staré rány. "…když jsi byl v péči tvých prarodičů." Řekl nakonec a doufal, že to nebude Akiho až tak bolet. Nevěděl, jestli se dá vůbec vzpamatovat ze smrti rodičů, věděl, že je teď už dospělý a vůbec… Ale nechtěl zbytečně riskovat. "Chtěl jsem jen říct… já…" najednou, jako by zapomněl mluvit. Hlas se mu zadrhnul. V krku se mu vytvořil knedlík. Cítil, že pokud to bude takhle dál pokračovat, neudrží se a slzy si zase najdou cestu ven. "…nevím, jestli to byl jen soucit a nebo něco mnohem, mnohem hlubšího, hluboko v samém nitru mého já." Pomalu se začínal odhodlávat.
"Chtěl jsem říct, že všechno to, jací jsme byli, je pro mě už dávno minulostí. Vlastně ani nevím, jestli jsem se na tebe kdy opravdu dokázal naštvat. Uvědomil jsem si to až před pár lety, když jsi mi nabídnul, abychom spolu bydleli." Aki stále mlčel a poslouchal. Z jeho výrazu nebylo poznat nic, co by nasvědčovalo tomu, jestli ví, kam Nao směřuje nebo ne.
"Nebudu se ptát, proč jsi to udělal a nebudu se ani ptát, co tě k tomu vedlo. Chci, abys mě teď pozorně poslouchal. Chci, abys věděl jedno…" ve zlomku vteřiny Nao vykročil k Akimu, rukama ho přitáhnul k sobě, natáhnul se na špičky, objal ho a vzápětí políbil. Jeho rty spočinuly na jeho. Byla to jen chvíle, tak dlouhá, jak jen to situace dovolovala. Netrvalo to dlouho, ale Naotovi to připadalo jako ta nejkrásnější chvíle jeho života. Nechtěl od něj odejít, nechtěl se oddálit, ale přesto se od něj silou vůle odtrhnul. Zůstal stát jako přimražený, pohled upíral k špičkám svých bot. Očekával teď ránu, facku, která přijde a která ho vytrhne ze snění a probudí se do kruté reality. Čekal, hlavu měl stále sklopenou, oči zavřené. Čekal, ale žádná facka nepřicházela. Sekundy ubíhaly, ale stále nic. Sebral odvahu, otevřel oči a zvednul hlavu, ale stále se mu nedíval do očí, nýbrž někam do úrovně hrudníku. Jako vždy, když byl nervózní, si kousal ret. Byl to jeho zlozvyk, ale jeho to jakýmsi způsobem uklidňovalo.
"Nao…" začal. Natáhl k němu ruku.
Ucukl. "Nic neříkej. Vím, co mi teď chceš říct. Odejdu z tvého domu. Sbalím si věci a zítra o mě už nebudeš vědět. Zapomeň na mě." Slova z úst přímo chrlil. Otočil se na patě a chystal se úprkem vyrazit pryč. Hlavně pryč. Pryč odsud.
"Proč pláčeš?"
Jeho ruka ho zastavila. Svírala ho pevně, říkajíc, že ho nehodlá pustit. Trhl sebou. "Eh? Co? Já nebrečím!" téměř začal křičet rozrušením.
Aki si ho přitáhnul k sobě. Byli teď tak blízko, že by se mohli dotknout, kdyby se někdo pohnul byť jen o pár centimetrů. Nao protestoval a snažil se mu vytrhnout ze sevření.
"Tak se mi podívej do očí!"
Eh? Co to říkal?
Jeho ruka se pohnula, vzala Naovi bradu mezi prsty a donutila ho vzhlédnout. Opravdu. Po tvářích mu stékaly slzy. Byly teplé, byly to opravdové slzy plné smutku a odhodlání. Nechtěl ho zatěžovat svými pocity, chtěl jen, aby byl šťastný. Při své povaze a vzhledu si mohl najít milou ženu, mít s ní děti a těšit se společně s nimi. Mohl by mít rodinu. Jenže, s ním toho dosáhnout nemohl. Věděl to, ale na to už bylo pozdě. Měl si to uvědomit ve chvíli, kdy se do něj zamiloval. Teď už své city nemohl stáhnout, nešlo to. Nešlo to, ale stále se o to pokoušel. Když byl s ním, šlo to těžce, ale Nao byl odhodlaný se ho vzdát. Musí se mu to povézt. Musí…
Je to pro jeho dobro!
"Pitomče," zašeptal Aki. "Tím, že ode mě utečeš, se nic nevyřeší, to musíš přece vědět i ty sám," zvednul hlas. Probodával ho pohledem.
"Pusť mě."
"Nepustím."
"Pusť mě!" Naléhal Nao. "Musím ti připadat odporný, že ano? Tak mě nech jít. Slibuju, že si na mě už ani nevzpomeneš!"
Akiho stisk povolil. "Myslíš si, že tohle opravdu chci?" otázal se s vyčerpáním v hlase.
"No já…" odvrátil pohled.
"Chceš vědět moji odpověď?"
Než Nao stačil zaprotestovat, Aki si ho k sobě přitáhnul, naklonil se k němu a věnoval mu pusu na čelo.
"Co to…?" nestačil dokončit svou otázku, Aki využil své šance a svoje rty nesměřoval tentokrát níž. Jeho rty se přitiskly na ty jeho. Nao cítil, jak se mu po celém těle rozšiřuje teplo. Akimu se podařilo dostat jazyk do jeho úst. Nao se dál nedokázal bránit. Podvolil se mu, svoje ruce ovinul okolo jeho krku a zbytek už nechával na Akim.
Chvíli tam ještě zůstali stát, stále zavěšeni v sobě. Oba mlčeli, vnímali jen vzájemné teplo. Až po chvíli mlčení ticho přerušil Aki: "Tákže… co jsi to chtěl, abych věděl?" zeptal se a lišácky se usmál.

"Ty…!" začervenal se Naoto a ze srandy se na něj vrhnul. Oba spadli do sněhu na zem. Nao se opíral o ruce a díval se shora na Akiho. Usmál se a dodal: "Nic. Chtěl jsem ti jen říct: Veselé Vánoce!" rozesmál se a jeho nakažlivý smích se přenesl i na Akiho. O pár chvil později se už jen smáli a zdálo se, že všechna trápení odletěla společně s chladným zimním větrem. Odletěla někam daleko, daleko od obou dvou…
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement